blog.johanka.net

Grafické prostředí Cinnamon

Výchozí grafické prostředí linuxové distribuce Mint (Cinnamon) je, jak uvidíte, velmi intuitivní. Kliknutím na Menu v levém dolním rohu obrazovky se dostanete ke všem důležitým systémovým nastavením a programům, jež jsou zde přehledně roztříděny podle kategorií. Vpravo dole naleznete vedle ovladače hlasitosti, nastavení data a času, indikátoru stavu baterie (pokud jste na notebooku) a uživatelských nastavení též ikonky Bluetooth a wi-fi (obojí zapnuty, možná je však budete raději chtít vypnout).

Prohlédněme si nyní jednotlivé položky v Menu. Najdeme zde např. několik programů pro práci s grafikou, webový prohlížeč Firefox, e-mailový klient Thunderbird, několik chatovacích aplikací, programy pro přehrávání audio a video souborů, velmi propracovaný multifunkční kancelářský balík LibreOffice (už skoro dva roky nepoužívám pro práci s textovými soubory určenými k tisku nebo sdílení ve formátu pdf prakticky nic jiného) a spoustu menších prográmků a utilitek, počínaje několika aplikacemi na tvorbu poznámek a utilitkou na formátování USB flashdisků zdaleka nekonče.

Položka nazvaná Nastavení systému obsahuje užitečnou sadu ovládacích prvků, pomocí nichž můžete pohodlně z jednoho místa měnit vzhled a fungování systému. Můžete si takto hrát nekonečně dlouhé hodiny a měnit nastavení data a času, jazyky a rozvržení kláves, uživatele a hesla, vizuální efekty, barevná schémata, velikost a tvar ikonek a oken, pozadí plochy, šetřič obrazovky, síťová nastavení apod.

Možná jste si teď právě položili otázku, v čem se u všech všudy tohle liší od proprietárního systému, který už používám?

Tvůrci linuxové distribuce Mint odvedli výbornou práci ve snaze co nejvíce systém zpřístupnit uživatelům bez předchozí zkušenosti s Linuxem. Aby svým uživatelům první kroky se zcela novou sadou softwarových nástrojů usnadnili, postavili grafické prostředí více do popředí a poněkud upozadili to, na čem je Linux vystaven, totiž systémové soubory a rozhraní pro zadávání textových příkazů pro práci s nimi, které jsou ve své povaze překvapivě lineární. Příkazovou řádku si představíme v příštím článku.

Pojďme si nyní ukázat, jak se v grafickém rozhraní na Linuxu přidávají a odstraňují programy. Bude nás zajímat správce programových balíčků Synaptic. Kliknutím jej spustíte a naleznete v něm seznamy programů, z nichž některé jsou označené zeleným čtverečkem (ty tvoří součást náhledu distribuce, jenž si právě prohlížíte). Pokud je vámi zvolený program součástí softwarových repozitářů, které váš systém uznává jako bezpečné a vyzkoušené, najdete jej na seznamu zde. Označte jej, klikněte na Instalovat/aktualizovat a program se vám stáhne a nainstaluje. Toto je mimochodem jeden z mnoha úkonů, jež se dají mnohem pohodlněji provádět v příkazové řádce, jak si ukážeme příště.

Linux Mint (a Debian, z nějž Mint spolu s Ubuntu vycházejí) není jedinou linuxovou distribucí používající balíčkový systém. Podobný mechanismus naleznete i v jiných distribucích, jako jsou např. Fedora nebo SUSE. Přípona balíčků se však liší (softwarové balíčky pro Debian poznáte podle přípony .deb). Programové balíčky s jinými příponami je před instalací na systému vašeho výběru nejdříve třeba zkonvertovat. Tento mechanismus je velmi praktický i z vývojářského hlediska, programátoři totiž nemusí pokaždé znovu vynalézat kolo a mohou použít části kódu z jiných balíčků, které jsou pak označeny jako závislosti. Šetří se tím místo a koncový uživatel se pouze musí mít na pozoru, aby si vymazáním některé důležité závislosti nenarušil fungování hned několika programových balíčků na svém počítači.

copy left Johanka Piskovská, 2020